AHA noviny o mě napsali (bez komentáře)
Viktor Richter (37): Vlak mi ujel obě nohy
5:00 - Tragická osudná vteřina zasáhla před lety do života Viktora Richtera (37) ze středočeského Brandýsku. Při naskakování do rozjetého vlaku přišel o obě nohy a lidé, kteří ho u trati objevili, ho považovali za mrtvého. Dokonce přijel na místo neštěstí i pohřební vůz. Viktor se však z osobní tragedie nesesypal a s krutým osudem se vypořádal po svém. „Brzy jsem si uvědomil, že to není na chvíli, ale na celý život,“ říká o svém handicapu. Jezdí trampovat jako předtím, řídí auto, pracuje se dřevem a maluje obrazy. Před několika dny se navíc stal otcem...
Svou nohu uviděl vedle sebe
Čtvrtek 10. ledna 1991 změnil zásadním způsobem život tehdy devatenáctiletého trampa Viktora Richtera, který právě dnes slaví své 37. narozeniny. Čerstvě vyučený mladík si vzal na pátek volno a se dvěma kamarády se již ve čtvrtek odpoledne vypravil na čundr. Jezdili v létě i v zimě a už za dob učňáku chodil v pátek oblečený do trampského a po vyučování okamžitě frčel na vlak. Toho osudného dne vyrazili z kladenského nádraží, a přesto nebylo vše stejné jako jindy. „Již od rána jsem se cítil nějak zvláštně, například jsem si sundal všechny náramky a přívěsky, kterými jsem byl pověstný. Vždycky jsem věděl kam pojedu, jaké je vlakové spojení, ale ten osudný vandr jsem nevěděl nic. Rozhodovali jsme se až na nádraží. Vím jen, že jsme dojeli do Lovosic, kde jsme chtěli chytit právě ujíždějící vlak. Rozeběhli jsme se za ním a bohužel já jsem byl nejrychlejší,“ vzpomíná na osudnou chvíli Viktor. Co následovalo ve večerní tmě potom, bylo dílem jednoho krutého a nevratného okamžiku. Již mimo nádraží naskočil na schůdky rychle jedoucího vlaku, který jel navíc zcela opačným směrem, než měla trojice v plánu. „Chtěl jsem se vytáhnout vzhůru, ale dřevěnou krosnou jsem zachytil o nějaký sloupek. Strhlo mě to dolů a na chvíli jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, chtěl jsem jít hned za klukama. Rozhlížel jsem se ve tmě po svých věcech a najednou jsem uviděl vedle sebe svoji nohu. Okamžitě jsem omdlel,“ vrací se v paměti dnes již vyrovnaný muž, jehož dva kamarádi se tenkrát vrátili zpět na nádraží v domnění, že osudným vlakem právě odjel. On mezi tím ležel v bezvědomí vedle tratě a jeho druhé probuzení připomínalo spíše scénu z filmového hororu.
Přijel pro něj pohřební vůz
Vyburcovalo ho drncání kolejí, po kterých právě projížděl nákladní vlak. Nic ho nebolelo, jenom cítil, jak mu z těla postupně odchází život. Ztrácel sluch, vidění měl rozostřené, postupem času rozeznával jen matné siluety. Volal o pomoc. „První přiběhl jeden z mých dvou kamarádů. Byl bledý jak stěna, řekl mi ať vydržím a běžel pro pomoc. Opět jsem na chvíli omdlel. Potom přišli nějací lidé a roztrhali košili, aby mi zaškrtili rány. Rozuměl jsem, jak někdo říká – ten už je mrtvý. Také jsem ještě zaslechl, že se sem sanitka nedostane a konstatování, že už přijel pohřebák. Najednou jsem cítil takový zvláštní vnitřní strach, který se nedá ani popsat – aby to nedrncalo, aby mě zachránili. Nakonec mě naložili do sanitky a já chtěl najednou intenzivně odpočívat. Neustále však na mě někdo mluvil, dávali mi otázky, abych neusnul, ale já toužil po opaku. Odpočívat! Byl to neobyčejně silný pocit. V těle funguje takový pud sebezáchovy – neumřít, počkat, až bude postaráno a pak omdlít. Ale tohle byla obrovská touha po odpočinku. Emociálně se to dá přirovnat snad jen k prvnímu sexu,“ vysvětluje své pocity Viktor. I při tom prý myslel na to, jak to vezmou jeho rodiče a také si uvědomoval, jak ho to na tomto světě baví. V té chvíli si ještě myslel, že přišel jen o jednu nohu a žádnou bolest necítil.
Na protézách zdolal Milešovku
O to horší byly první chvíle v litoměřické nemocnici, kam se místní rodák dostal zhruba hodinu od tragedie. Uvědomil si, že se v Litoměřicích narodil vlastně již podruhé. Kolem páté ráno se probral na oddělení ARO a zjistil, že má obě nohy amputované. Slzy však přišly až později, ale bylo jich prý hodně. Také věděl, že má sedřené tváře a na sestřičce chtěl paradoxně zrcátko, aby zjistil, jestli nemá rozbitý obličej. Zatímco na místě nehody ho nebolelo nic, po operaci byly bolesti někdy až kruté. Jedny z prvních myšlenek po probuzení patřily něžnému pohlaví. Budou o něj teď dívky vůbec stát? Stály. I jeho vážná známost to tenkrát vzala v pohodě. „Dokonce plánovala rodinu včetně výbavy, ale na mě toho bylo najednou moc. Byl jsem krátce přejetý vlakem, neměl jsem ještě vozík ani protézy, nevěděl jsem, co bude dál. Tak jsem to ukončil,“ vzpomíná Viktor, který se s krutou realitou vypořádal poměrně rychle. „Šlo to samo. Zhruba po roce mi došlo, že to není na chvíli, ale na celý život,“ říká. Začátek byl i s nezbytnými zdravotními problémy a také s alkoholem (s kamarády často objížděl zábavy) ve všem až nečekaně rychlý. Dva měsíce strávil na rehabilitaci v Kladrubech, vystřídal vozík, několik druhů protéz a v současné době má kvalitní z Německa. Ani trampování pro něho neskončilo. Ze začátku jezdil stopem po Čechách a podíval se také do Polska a k Baltu. Před dvanácti lety vyrazili s kamarádem až do Švédska a Dánska, mimo to vystoupil i na Sněžku. Letos v červnu si s berlemi troufl i na náročný výstup na Milešovku, kterého se kromě kamarádů zúčastnili i zástupci z agentury Dobrý den z Pelhřimova. Zvládl to za 2 hodiny a 25 minut a dostal se do České knihy rekordů. „Akci jsem nazval Natálčin výstup, podle tenkrát ještě nenarozené dcery. Sněžka byla proti tomu procházka růžovou zahradou,“ upřesňuje Viktor, který je i přes svůj handicap mimořádně činný. „Za svou kondici vděčím skvělému protetikovi Honzovi Červenému z Prahy a také moc děkuji holkám z rehabilitace na Malvazinkách,“ dodává. Rád pracuje se dřevem, maluje obrazy a každoročně se v uniformě kozáka zúčastňuje rekonstrukce bitvy u Brandýska. Také jezdí autem, které má upravené na ruční ovládání, ale práci bohužel již delší dobu nemůže sehnat.
Viktor Richter prožívá s přítelkyní Martinou a dcerkou Natálkou nejkrásnější chvíle v životě.
Ledvinové kameny mu přinesly štěstí
Před třemi roky se Viktor seznámil v jedné čajovně u kamaráda Ivana v Žebráku se svou současnou přítelkyní Martinou a zhruba před týdnem se jim narodila dcera Natálka. „Měl jsem problémy s ledvinovými kameny a hrozila mi operace. Jelikož je Ivan bylinkář a léčitel, vyrazil jsem za ním. Vzal virgule, napsal mi byliny a za tři měsíce už překvapený doktor na ultrazvuku žádné kameny nenašel. U Ivana jsem se seznámil s Martinkou, která tam také jezdila, loupal jsem po ní okem a jednou jsem ji pozval do Brandýska na rekonstrukci osvobození. Následovaly další akce... a bylo to,“ směje se Viktor, který se před několika dny stal šťastným otcem malé Natálky.