Něco o mě

 

   Narodil jsem se z lásky mých rodičů Viktora a Heleny dne 6.září roku 1972 v Litoměřicích. V té době jsme spolu s rodiči bydleli v Terezíně a asi po 3 letech když se narodila moje sestra Markéta jsme se přestěhovali do Slaného, a až pak ještě dřáv než jsem začal chodit na základní školu se celá naše rodina odstěhovala do otcova rodiště, do obce Brandýsek nedaleko Kladna.

   Na základní škole jsem zápasil sám se sebou a učením a vším co je stím spojené...........Hm.... Již jako malého mě to táhlo do přírody a někam stále pryč. Ještě ne školou povinný jsem si zamiloval kraj Jičínský, který jsem navštívil s dědou a babičkou.

   Základní školu jsem dokončil v roce 1986 a nastoupil do učení do POLDI SONP KLADNO jako zámečník. Začala další etapa mého života.

   Skoro každý pátek v zimě - v létě jsem jezdil na vandry, za přírodou a „jiným světem“. Vše šlo skoro samo. Na podzim roku 1990 jsem se vyučil a dostal výuční list. Nastoupil jsem do pracovního procesu na Poldovku jako udržbář v brusírně. Jen touha po přírodě a prostoru byla stále větší než roky předtím.

   Osudného 10 dne v lednu roku 1991 jsem hned po práci naskočil na první vlak a hurá do lesů. Jen vše ten den bylo jinak a to proto, že jsem vždy předem věděl kam pojedu a jaké mám spojení tam a zpátky, a taky náramky a korálky co jsem jimi byl pokaždý ozdoben jsem ten den sundal. Teprve na cestě na nádraží se vymyslelo kam s chlapci pojedeme. Jelo se na Kostomlaty pod Milešovkou a v Lovosisích jsme přesedali a já naskakoval na rozjíždějící vlak „nikdy jsem to nedělal“ a neudržel jsem se, spadl pod vlak, a odnesli to moje nohy. Jedna pod kolenem a druhá nad kolenem pryč.

   Odvezli mě do Litoměřic do nemocnice, kde mě vrátili do těla. Následoval rehabiltační ústav Kladruby, kde mi udělali první protézy. Po dvou měsících mě poslali domů. Začal jsem chodit na zábavky, do hospody a tak dál. To mi nestačilo, tak jsem začal jezdit po Čechách stopem a zase utíkat pryč. Různé zaměstnání jsem dělal a mezi tím jsem cestoval stopem už i do zahraničí. Přišlo mi to jako dost dobré, ale nebylo tomu tak. Stále jsem nerozuměl lidem a ani sobě (hrozné zjištění).

   Několik let jsem si kreslil obyčejnou tužkou a pak mi jedna známá řekla "zkus olej", barvy, a tak jsem to zkusil a bylo to. Nato se začalo všechno tak nějak měnit, hýbat a vonět. Začal jsem pracovat také z kovem a dřevem, dělal jsem lustry, lampy, soustružení dřeva, opracovávání dřeva, leptání kovů a různé šperky z nerezu.

   Nakonec jsem si splnil v roce 2009 svůj sen, vylezl jsem na horu Milešovku, kam jsem se chystal již před úrazem. Výstup jsem nazval Natálčin podle ještě nenarozené dcery Natálky, jež se narodila po pár měsících dne 26.8.2009. Má žena Martina je poklad, seznámili jsme se v Žebráku u kamaráda Ivana Píši v čajovně. Naše setkání bylo také nevšední jako celý můj život.

   Jinak stále žijeme u rodičů a máme všední i nevšední starosti a radosti. Naše dcerka Natálka je zdravá, živá a hlavně naše zlatíčko.

   Říkám: stále mě to táhne na Jičínsko a kdo ví jak se vše bude dál odehrávat.